FW190 proti "vánku"

Neděle 26.dubna 2009 byla pro většinu lidí obyčejným jarním dnem, kdy sice krásně svítilo slunce, ale pohodu krásného dne rušil nárazový vítr o síle 14 m/s, v nárazech i o pár metrů více. Tato neděle byla, nebo spíše měla být, dnem zahájení letové sezony na modelářském letišti "Na Vlně" ve Skuhrově u Jablonce nad Nisou, kde tento rok trávím nejvíce svých modelářských chvil. Vítr však odradil většinu modelářů, kteří tuto krásnou plochu využívají a tak se nás na ploše sešlo jen pár. No pár. Přímo dva páry, tedy přesněji čtyři lidé.

Jako poslední dorazil Tomáš (Powder), který přijel jen proto, že jsem v sobotu večer, při naší konverzaci na fóru, pronesl něco ve smyslu, že budu létat i kdyby ptáci chodili pěšky. Tomáš nelenil a vzal sebou i svůj foťák, aby můj boj s větrem řádně zdokumentoval. Někde v hlouby mého vědomí stále hryže myšlenka, že přijel jen proto, že se těšil na to, jak buď vyměknu a nepoletím, nebo svůj model neukočíruji a domů si odnesu igelitku splašených kuliček v rozsypu.

Naštěstí vše probíhalo jinak. Tomáš mi mého Focke Wulfa FW190 ze série EPA1200 o váze necelého jednoho kg i ochotně vypustil větru vstříc.

FW se hned po odhození vydal strmě vzhůru. Vítr mu v tom vydatně pomáhal a nabrat dopřednou rychlost bylo opravdu velmi obtížné. Stočil jsem tedy model v pravotočivé stoupavé zatáčce do směru větru a vydal se na první oblet. Rychlost modelu značně stoupala a já raději stáhnul plyn na minimum. V další otočce jsem musel naopak využít veškeré síly motoru a ždímal z něj co se dalo, jinak by se model jen stěží otáčel proti větru. Naštěstí táhlá zatáčka, ve které FW ztrácel jen málo ze své rychlosti, (tedy málo :-), bylo to tak 50%) ukázala, že model tento vítr zvládne. Poryvy sice při letu proti směru větru stodevadesátku vychylovaly z dráhy téměř skokově o nějaký ten metr nahoru, dolů i do stran, ale stále byl dostatečně řiditelný, aby nedošlo k nehodě. Když jsem byl dostatečně vysoko, střihl jsem si i nějaké obraty, které jasně ukázaly nadvládu stroje nad živlem. Pravda, kopaný výkrut proti tak silnému větru připomínal spíše zakopnutí, kdy se model zastavil a místo pokračování letu v původním směru si sám vybral směr, kterým se dále vydá a mě tak nezbylo než se přizpůsobit, ale to přihlížející nevěděli a naopak žasli nad akrobatickým uměním pilota :-). Po této akrobatické vložce přišla na řadu ještě více adrenalinová zábava. Průlety nad přistávací dráhouv nízké výšce. Při tomto větru to byla téměř sebevražda. Ne že bych byl takový borec a tyto průlety dělal jen tak pro radost a z touhy po vyplavování závratného množství adrenalinu. Já se jen snažil přistát. První průlet byl testovací jak se bude model nad zemí chovat. Nic moc. Výškové výkyvy přesahovaly metr a skoky byly dost prudké. Jdu na to znovu a tentokrát se fakt chci posadit. Snaha byla, ale odvaha chyběla. Ve dvou metrech to znovu zvedám a točím pravou do směru větru. Další pokus. Tentokrát se dostávám do zhruba metru. Deru se proti silnému poryvu a najednou klid. Větrné okno ovšem znamená okamžité zrychlení modelu na rychlost, která opravdu není na přistání a než se mi podaří dostatečně zbrzdit, je tu další poryv a model jde znovu vzhůru. Začínám mít pocit, že budu létat dokud vítr nepoleví, ale baterky na to mají jiný názor. Znovu jdu na přiblížení. Tentokrát nevyměknu při tvrdých poryvech a model tlačím stále k zemi co to jde. Zhruba pod úrovní metru se model zklidňuje a rovná do směru přistání. Toho okamžitě využívám a posazuji Fwčko lehce na břicho. Po malém kluzu můj „bojovník“ konečně znehybní.

Přemíra adrenalinu mi začíná rozklepávat kolena. Odpojuji baterku a užívám si štěstí z krásného modelářského zážitku. Ano, šťastného, neboť jsem dokázal, že můj rudý FW190 si oprávněně zaslouží název „bojovník“.

P.S. Tome, příště se vsadíme a odměna bude sladká :-)